E15 - Rozhovor s Jakubem Ciglerem
Praha má mnoho mrtvých míst. Které je podle Vás to, které město nejvíc hyzdí?
Já jsem se byl nedávno podívat na místě, kde by měla stát Vltavská filharmonie a vůbec jsem nevěděl, jak se tam dostat. To je tak obrovské území, paradoxně vyplněné dopravními stavbami pro auta, tramvaje, vlaky, metro a ve výsledku neumožňuje pohyb chodcům. Podobně samotný střed Prahy rozdělují plochy kolejišť v oblasti Hlavního a Masarykova nádraží. Vidím v nich nevyužitý potenciál pro rozvoj města. Myslím, že by Praha měla upustit od různých podchodů a lávek a začít město vrstvit, tedy zastřešit plochy kolejišť novou vrstvou města. Koleje jsou pro město bezesporu důležité, ale nemusí být vidět, nad nimi mohou být domy a parky. My nyní pracujeme na projektu přestřešení Masarykova nádraží. Přímo v centru města tak vznikne nový veřejný prostor, kde může člověk pobývat nebo si tudy zkrátit cestu.
Můžete tento projekt víc popsat?
Masarykovo nádraží je jedna z mnoha staveb na koridoru Praha – Kladno, v rámci kterého bude vybudována také odbočka na letiště. V současnosti jsou koleje v tomto místě bariérou a my jsme už před mnoha lety přišli s myšlenkou nadchodu, který by byl zároveň veřejným prostorem. Tato platforma nad kolejištěm umožní přechod mezi dvěma částmi města, které dosud nikdy propojeny nebyly. Ve světě už je takových projektů několik, dokonce se nad kolejemi staví i domy, které integrují zastávku železnice nebo metra. Můžeme to vidět v Londýně nebo v Paříži.
Nyní projekt získal územní rozhodnutí. Jaký je další výhled?
Předpokládáme, že během příštího roku bude i stavební povolení a začne se stavět. Hotovo by mělo být v roce 2025. Nádražní stavby je potřeba kultivovat, protože jsme se teď posledních sto let věnovali hlavně dálnicím a letištím a na železnici jsme zapomněli. Ale je to strašně důležitá a ekologická infrastruktura a její kvalita a komfort je určující pro její využívání. Pokud bude dostatečně kvalitní spojení, víc lidí upřednostní vlak před autem. U Masarykova nádraží se dokonce uvažovalo o zrušení, což by podle mě byla obrovská chyba. Pokud na něj přijedete, tak jste v podstatě pár kroků od Václavského náměstí přímo v centru města.
Mám radost, že se celý tenhle projekt rozpohyboval. Trať do Kladna teď existuje, ale přibyde druhá kolej a vzniknou na ní nové zastávky, které pak napomůžou dalšímu rozvoji ve svém okolí. Konkrétně se jedná o zastávku na holešovickém výstavišti nebo v Bubnech, která bude bezprostředně navazovat na budovu budoucí Vltavské filharmonie. To budou dvě důležité iniciační stavby pro rozvoj tohoto území, který v budoucnu přijde.
Na území Bubnů nechalo město zpracovat velmi rozsáhlou urbanistickou studii. Bude pro vznikající zástavbu závazná?
Studie byla v průběhu svého tvoření konzultována se všemi orgány, které by byly dotčené při budoucím schvalování stavby. Takže výsledná studie je už předjednána a po jejím odevzdání a schválení bude zapracována jako závazný dokument do územního a pak i do metropolitního plánu. Limity stanovené studií budou pro budoucí zástavbu závazné. My jsme se jimi při návrhu zastávky v Bubnech už řídili. Studie stanovuje i funkce v budovách, například poměrem, kolik bytových a komerčních ploch v nich může být.
Jsou urbanistické studie podle Vás cesta k lepšímu plánování města?
Ano a současné vedení města si to uvědomuje. Město je potřeba plánovat tímto způsobem a vidí, že se to tak dělá v Hamburku nebo v jiných evropských městech. V tomto ohledu se město vydává dobrým směrem.
Problémem ale zůstávají majetkoprávní vztahy. Praha totiž plánuje na pozemcích, které nevlastní…
Konkrétně v Bubnech město nějaké kousky vlastní, ale i když neplánuje na svých pozemcích, tak město i městská část mohou a měli by mít vliv na to, co se tam postaví. Ale protože je odtržena samospráva od státní správy, tak je to komplikované.
Obrátil se vývoj Prahy v posledních letech správným směrem?
Určitě jsme se zásadně posunuli kupředu. Vyzvedl bych zejména Petra Hlaváčka a Adama Sheinherra, kteří udělali obrovský kus práce. Přesto myslím, že i oni by mluvili stejně jako já, když tvrdím, že se změny dějí velmi pomalu, navíc když jsou limitováni délkou volebního období. Příkladem toho je třeba West Point na Ruzyni. Tenhle projekt začal v době, kdy byl starostou Prahy 6 Tomáš Chalupa, to znamená před rokem 2011, takže ho táhneme už minimálně deset let.
Jak to s West Pointem tedy vypadá?
Myslím, že v horizontu tří až pěti let by tam už mohly první domy stát. Přestože to území patří několika developerským skupinám, tak Praha 6 si prosadila zpracování urbanistické studie. Teď se podle ní, podobně jako v Bubnech, mění územní plán a developeři už podle stanovených pravidel připravují projekty. Myslím, že architektonicky to bude zajímavě, protože jednotlivé domy navrhnou různí architekti, takže to nebude jedna obrovská homogenní struktura.
Podle Vašeho návrhu se také revitalizuje Václavské náměstí. Dokončení dolní části se ale opět odložilo. Kdy bude podle Vás náměstí hotové?
Soutěž na revitalizaci Václavského náměstí jsme vyhráli v roce 2005 a těch šestnáct let až dodnes bych mohl shrnout do pětiset stránkové knihy o tom, jak lze najít nespočet důvodů, proč nejde udělat jednoduchá věc jako je rozšíření chodníků nebo vysázení 62 nových stromů. Všechna vedení města, která se za tu dobu vystřídala, o to hrozně stála a stojí, ale do fáze realizace jsme se dostali po patnácti letech. Tak doufám, že se dokončení dožiju.
Na co by se mělo vedení města zaměřit, aby se v Praze žilo lépe?
Měla by se uklidnit dopravní situaci v centru. Ale to samozřejmě musí jít ruku v ruce se změnou myšlení lidí. Lidi musí pochopit, že si všichni nemůžeme sednout do aut a jet kamkoli se nám zlíbí a tak rychle, jak bychom potřebovali. Já sám jezdím autem velice rád, ale úplně bych chápal, kdyby se Praha rozhodla omezit vjezd aut do centra města. Měli bychom se připravit na to, že města budou pro auta stále více a více nepřátelská.
V Praze je nyní velkým tématem cyklodoprava, i když na kole po Praze zatím moc lidí nejezdí. Myslíte, že se to v budoucnu změní?
V roce 1986 jsem poprvé přijel do Londýna a tehdy tam na kole nejezdil nikdo. Dnes tam jsou v podstatě cyklodálnice, které tvoří polovinu komunikací. Stejně tak v Moskvě, kde jsme před deseti lety začali jeden projekt, bylo doslova sebevražedné jet na kole nebo na motorce. Tam jsem zažil jedny z nejarogantnějších řidičů, ale město se rozhodlo to změnit a během pár let vystavěli přes dvě stě padesát kilometrů cyklostezek a lidi po nich dnes jezdí. Je to o mentálním nastavení lidí a my si to tady zatím neuvědomujeme.
Máte při navrhování nějakou zásadu?
Teď se hodně přikláním k udržitelnosti, i když je to hodně otřepané slovo, ale náš současný způsob života je v pravém smyslu toho slova “neudržitelný”. Dneska se o ekologii pořád mluví a člověka to skoro otravuje, protože ho stále připravují na to, že bude hůř. Ale ono být hůř nemusí, jen se musí naše myšlení přenastavit, aby se ve světě něco pohnulo jiným směrem. Architekti k tomu musí také zásadně přispět. Dnes existuje celá řada různých certifikací budov jako LEED nebo BREEAM. Já je nechci shazovat, každá snaha je dobrá. Mě jen tyto snahy přijdou příliš formální a nedostatečné.
Drtí architekturu formalismus?
Architekti jsou stále školení, aby dělali něco nově a jinak než všichni ostatní. Kreativita je v architektuře hrozně důležitá, ale primárně musí být v pořádku základ, abychom neměli pocit, že stačí vyřešit kvalitně jen formální stránku projektu. Architekt nesmí zapomínat na hierarchii hodnot a musí si neustále pokládat spoustu otázek: z čeho se staví, jestli se to dá recyklovat, jestli musíme stavět tolik garáží, jestli potřebujeme stále širší silnice. To všechno jsou otázky, nad kterými se většina z nás nepozastavuje, nebo si je neuvědomuje. A s tím je potřeba něco udělat.
A může se třeba Váš ateliér nějak vymezit, aby ostatním ukázal nějakou novou cestu?
Já nejsem zastánce aktivistického přístupu. Jako architekt musíte být schopný se s ostatními dohodnout, jinak nic nepostavíte. Nemůžete investora přinutit, aby dal miliardy do projektu, kterému nevěří. Je tedy potřeba hledat společný konsensus a posunout udržitelnějším směrem celé stavebnictví. Inspirací nám může být třeba automobilový průmysl, který od revoluce prošel velkou transformací a do změn investoval velké finanční prostředky. Během třech desítek let se dostal až k elektroautům, ale ve stavebnictví se nezměnilo nic zásadního.
Takže ve stavebnictví chybí tah na branku? Nebo na co je potřeba nejvíce zatlačit?
My architekti si musíme uvědomit, že nestačí se zabývat architektonickým řešením, ale že musíme systematicky a důsledně směřovat i k udržitelnějšímu stavění, jak z legislativní strany, tak ze strany diskuse s investory. Pomohla by k tomu určitě modernizace celé řady norem. Jako první by měla být upravena norma, která udává počet požadovaných parkovacích stání, s čímž souvisí mimo jiné i cena bytů. Tato norma je nejzastaralejší v celé Evropě. Nebo pokud by se upravila norma na denní osvětlení, budou stavby energeticky udržitelnější. Nebudou se tolik přehřívat, a díky tomu se nebudou muset tolik chladit. Je to celé hodně zacyklené a vysvětlit tuto problematiku by vyžadovalo o dost víc času.
Vy máte spoustu zkušeností s výstavbou v zahraničí. Jsou naše stavební normy, v porovnání se zahraničím, skutečně tak svazující?
Ano, naše normy a nejrůznější vyhlášky související se stavebnictvím jsou buď zastaralé, nebo přehnaně dogmatické, nebo ovlivněné zájmy některých výrobních odvětví. Navíc je obrovsky složité se pokusit je změnit a v neposlední řadě není kladen téměř žádný důraz na udržitelnost. Například Francie má již dnes požadavek, že všechny stavby, hrazené z veřejných financí, musí být z padesáti procent z materiálu nezatěžujícího prostředí, tedy ze dřeva, slámy nebo hlíny. U nás takový předpis vytvořený také máme, ale není povinný, tudíž ho nikdo nezná a nedodržuje.
Jak myslíte, že by na takovéto legislativní změny reagovali čeští developeři?
Pozitivně. Developeři se vždy pohybují v mantinelech, které jim stát a společnost nastaví. Pokud po nich například banka, pro kterou staví, vyžaduje certifikovanou soběstačnou budovu, která naplní očekávání jejích klientů, tak ji developeři takovou postaví. Navíc jsou v konkurenčním prostředí, tudíž jsou novým výzvám otevření. Tady problém nevidím. Problém je protlačit změny přes různé úřady a ministerstva, kde většinou sedí lidé odříznutí od praxe, ale rozhodují o tom, jak se u nás bude stavět.
Jaký je nyní vliv sociálních sítí na architekturu. Dříve dokázala i malá skupina lidí ztrhat návrh, který byl tvořen několik let. Zlepšilo se to?
Bohužel se daleko lépe kritizuje, než chválí. Myslím, že to je odraz doby. Po revoluci jsme byli natěšení na všechno nové. Pak jsme procházeli tak velkým množstvím změn v poměrně krátké době, že jsme se naopak začali všeho nového bát. Nicméně úkolem architekta je najít rovnováhu mezi zájmem investora a zájmem veřejnosti a institucí. To, že navrhuju dům pro investora, který ho tedy i financuje, neznamená, že mu vyjdu ve všem vstříc. Musím vždy vážit, co je dobré z hlediska města a vztahů v něm, všechny okolnosti vstupující do návrhu.
Jak se teď Vašemu ateliéru daří?
Je to trochu paradox, ale myslím si, že obecně se teď architektům daří. Lidé jsou nejistí a chtějí se zajistit vlastním bydlením, takže poptávka po projektech je teď velká.
Letos v listopadu to bude dvacet let od založení Vašeho studia. Jak se za svou tvorbou ohlížíte a co považujete za největší úspěch?
Myslím, že jsem měl obrovské štěstí. Studium jsem ukončil těsně před revolucí a po pár měsících jsem odešel pracovat do Londýna k panu architektovi Kaplickému, se kterým jsem se díky rodičům dobře znal. Tam jsem získal spoustu zkušeností, které architektům v Čechách chyběly. Byli sice zkušení jako architekti, ale nevěděli, jak vést firmu nebo získat zakázky. Když přišli zahraniční investoři a poohlíželi se, s kým začnou spolupracovat, byl jsem schopen tu příležitost využít. Jeden z největších projektů, kancelářský projekt The Park na Chodově, jsem získal od jednoho amerického investora, se kterým jsem si lidsky sedl a projekt mi svěřil i přesto, že jsem měl minimum zkušeností s realizovanými projekty. Takže myslím, že byly příležitosti. Teď to mají začínající architekti těžší, založit si vlastní studio je dnes daleko složitější.
Takže na dobu po pádu komunismu rád vzpomínáte?
Po období socialismu, kdy jsem chtěl odtud emigrovat, jsem se opět cítil jako hrdý Čech. Pak to ze mne postupně vyprchávalo a teď po volbách mám zase pocit hrdosti. Výsledky voleb mě potěšily jako občana i po pracovní stránce, protože stav politiky a ekonomiky se v mé práci dost projevuje.
Vy jste hodně spjatý s administrativními budovami. Jak tohle spojení vzniklo?
To byla náhoda. Nechal jsem se unášet příležitostmi, které mi život nabízel. Zjistil jsem, že velká část architektů vnímá návrh kanceláří jako podřadný úkol. V těchto budovách ale trávíme většinu svého času, a proto je podle mě velmi důležité vytvořit příjemné prostředí. Myslím, že vůbec nejdůležitější, je udělat dobře školu. Ta nás formuje v útlém věku a na všechny vjemy, které nám náš životní prostor poskytuje, jsme obzvlášť citliví. A ekvivalentem školy pro děti je kancelář pro dospělé.
Váš ateliér pracuje na velkém množství projektů. Máte čas na to, abyste sám projekty navrhoval, nebo se z Vás stal koordinátor práce dalších architektů?
Já chci být intenzivně u všech úkolů, od koncepce až po detail, ale rozhodně nemám ambici a určitě ani čas dělat všechno. Pracujeme týmovým způsobem, takže je hodně úkolů na mých kolezích, kteří je ale obstarají častokrát lépe, než bych to udělal já. Každý je v něčem silný a já se snažím u každého hledat individuální schopnosti.
Kdo Vás nejvíc ovlivnil v životě?
Mě hodně formovalo prostředí, do kterého jsem se narodil, i když jsem si to tehdy ještě neuvědomoval. Moji rodiče jsou umělci a mají spoustu přátel z uměleckého světa, se kterými jsem se setkával. Pak to určitě byl již zmíněný pan architekt Kaplický, kterého jsem znal od dětství a který mě udržoval už během studií v informovanosti. Ale architektonický vzor nemám, to se v průběhu mého života hodně měnilo.
Autor: Lucie Staňková, Adam Váchal
Fotografie: Michael Tomeš